První zmínka o mlýně v Sedlištích u Jimramova pochází údajně z roku 1269. Ovšem zatím nejstarším doloženým majitelem je podle register urbárních z r. 1552 Pavel. Spolu s mlýnem držel ještě 5 prutů polí. (OA Litomyšl, fond: Archiv města Poličky, kn.č. 342)

Vítek, syn sedlišťského mlynáře (Pavla?) koupil roku 1557 grunt v Telecím. Zemřel asi roku 1563 a při vypořádání pozůstalosti r. 1569 zanechal dědicům podíl na mlýně ve výši 101 kop 36 gr.. Z něj odkázal po 6 kopách záduší jimramovskému a teleckému a po 44 kopách 48 gr. dědicům Maškovi a sirotku Jakubovi. V té době tedy zcela jistě nežil ani Vítkův otec, sedlišťský mlynář.

Roku 1569 je v gruntovní knize č. 239 (OA Litomyšl, fond: Archiv města Poličky, pag. 186) jako držitel sedlišťského mlýna v ceně 980 kop gr. míš. zapsán Jan Mrhal. Při koupi vyplatil hotově 256 kop 56 gr. míš. na závazky (Bočkovi v Daňkovicích na rychtě, Jankovi, do Borovnice podle odvodu, Jírovi Kolíbkovi a p. Matouši Ploucarovi) a ročně měl odvádět podíly z mlýna – 12 kop pro dědicům po Vítkovi a 8 kop p. Matouši Ploucarovi. Už za dva roky šel Jan Mrhal za lepším. Koupil od urozeného pána pana Václava Oujezdeckého z Morašic sedlišťskou rychtu.

Od roku 1571 hospodařil ve mlýně Beneš Čejt.

Roku 1575 poznamenal písař do gruntovní knihy, že “při soudu Jan Mrhal zanechává své spravedlnosti odtudto – 5 kop.” Proč se rychtář vzdal části svého podílu? Odpověď je prostá. Bývalo tenkrát zvykem, že k vybavení většího gruntu patřila také zbroj a někdy i zbraně. Při mlýně měl být přední a zadní plech, ručnice a meč. Zatím co při koupi Jan Mrhal vše převzal, při prodeji nic z toho Beneši Čejtovi neodvedl. Proto musel chybějící zbroj dodatečně zaplatit.

Hospodařit v sedlišťském mlýně zřejmě nebylo nijak výnosné, protože v pondělí před sv. Markétou (9.7.) 1576 mlýn znovu měnil majitele. Stal se jím urozený pán Jan Toman Pečický z Roklína. Ke splacení mlýna měl určeny stejné podmínky jako předchozí držitelé a zavázal se, že znovu pořídí zbroj.

Bývalý mlynář Jan Mrhal, se roku 1579 dostal znovu do problémů. V gruntovní knize se píše: Léta 1579 v pondělí před svatými Šimonem a Judou (28.10.) Jan, rychtář sedlištský, svou spravedlnost, což se jí na tomto (tj. sedlišťském) mlejně najde, k obci poličské za škody a outraty, které táž obec poličská skrz něho na soudu komorním proti panu Hertvíkovi Žehušickému vzala, odvedl. A tak p. purkmistr a páni i páni starší při přítomnosti p. Martina Plachýho, jeho milosti císařské rychtáře, na tom přestali a tomu místo dali. Co k tomu poličskou vrchnost vedlo?

Tomuto období odpovídá pouze trhová smlouva sepsaná v úterý po památce Petra a Pavla (29.6.) 1579 mezi králem a pány Hertvíkem Žejdlicem a Bohuslavem Zárubou o prodeji svojanovského panství “s platy obilními poškvrny řečenými i jinými na gruntech k městu Poličce náležejícími: zejména ze vsi Sádku, Kamence … Sedliště..”. Mimo jiné se v ní píše: “…držitele všeho svrchu dotčeného statku a panství svojanovského s výplaty k tomuto soudu komornímu nejprve příštímu, kterýž při času sv. Bartoloměje (24.8.1579) držán bude obeslati a téhož všeho statku k ruce J.M. se dosouditi. A což se sumy zápisné spravedlivě na tom našlo a vyhledalo, tu oni kupující svrchu jmenovaní podle vyměření, kteréhož se nálezem stane těm, komuž náležeti bude, dáti a neb se s nimi o to umluviti povinni budou a mají.” Právě při tomto vyměření asi vyslechli také sedlišťského rychtáře Jana, jenž zřejmě nevypověděl tak, jak si poličští měšťané představovali. Proto mu z pozice vrchnosti jako náhradu „za škody a outraty“ zabavili nevyplacené peníze.

K újmě asi došli poličští měšťané i tím, že prodali mlýn panu Pečickému z Roklína. Ten se o něj zřejmě vůbec nestaral. Aby nedošlo k jeho úplnému zániku, v pondělí před Památkou sv. Matouše (21.9.) 1580 od něj odkoupila obec poličská mlýn v Sedlištích s rolí, lukami a vším příslušenstvím za 200 kop gr. míš. Z rozdílu ceny je vidět, že mlýn za pět let velmi sešel, dal by se zřejmě nazvat ruinou.

Ačkoliv o tom chybí jakékoliv zprávy, v následujících letech jistě došlo k rekonstrukci mlýna. Pak jej asi vlastnil Vítek Mlynář (zápis chybí) a po něm minimálně od 1588 Matěj Mlynář, nejstarší doložený předek rodu Sedliských. Měl za mlýn uhradit v každoročních splátkách původní cenu 900 kop gr. míš.. Tehdy také koupil podíl Vítka Mlynáře ve výši 130 kop. Zaplatil za něj samozřejmě méně, ale pro Vítka to mělo velkou výhodu. Nemusel čekat dlouhá léta, než na něj dojde řada a dostal hotové peníze na ruku. Částka odpovídá závdavku, který při koupi mlýna platil i Matěj. Tato shoda zakládá domněnku, že Vítek zaplatil jen první peníze při koupi a nic víc. Protože chybí i zápis, asi hospodařil na sedlišťském mlýně pouhý rok, tedy přibližně v roce 1587.

Na velikonoce roku 1601 zřídila poličská vrchnost v Sedlištích ve mlýně Matěje mlynáře prodej soli. Tím značně zkrátila zisky města Bystrého, které mělo na tento druh podnikání ve zdejší oblasti výsadní právo. Zřejmě po mnoha bezvý­sledných jednáních poličských a bysterských měšťanů se do sporu vložil majitel bysterského panství Jan Bezdružický z Kolovrat, když 31.8.1602 zaslal městu Poličce “ceduli řezanou”, v níž žádal poličské měšťany, aby: “trh a prodávání soli vaší obecní, nemajíce na to od jeho milosti královský žádnejch vejsad a obdarování, čehož nikde od starodávna ani za paměti lidské v té vsi Sedlištích nebejvalo, nově u Matěje Mlynáře, poddaného svého, sobě zarazili…. v předešlej starodávný způsob zase uvedli a mně pokutu pro­padenou dvaceti kop grošův českých odeslali.” Z toho je patrné, že v sedlišťském mlýně se sůl prodávala nejméně jeden a půl roku.

Matěj řádně odváděl určené poplatky, jak komu patřily, do roku 1614, kdy zemřel. Po jeho smrti převzala povinnost vdova Alžběta.

Po Matějovi zůstalo šest nedospělých sirotků: Kašpar, Jiřík, Jan, Pavel, Václav a Zuzana. Alžběta proto volila nejjednodušší možnost – znovu se provdala. Jak to bývalo, nápadníci nehleděli na počet dětí, ale na velikost majetku, který po svatbě alespoň na čas (do dospělosti oprávněných dědiců) získají. Mlýn převzal roku 1617 Alžbětin druhý manžel Nykodém Mlynář – Kopecký, syn Jana Šafáře ze Sebranic. Rok na to se v Čechách začalo válčit a nikdo netušil, že to potrvá dlouhých třicet let.

Roku 1620 se o dědictví po Matějovi přihlásil nejstarší syn Kašpar. Převzal mlýn, do jehož vybavení patřily 2 krávy, 1 jalovice a potřeby mlynářského řemesla. Podle otcovy závěti (nedochovala se) vyplatil matce 50 kop a blíže neurčenému Janovi (bratru?) 10 kop. otcova dluhu. Každoročně o sv. Václavu (28.9.) měl odvést (a roku 1620 i odvedl) obci poličské 20 zl. nájmu ze mlýna. Dále uhradil Nykodémovi po prodeji úrody 30 zl. a ze zasetých ozimů mu po sklizni dal třetinu. Tím všechny zmínky o něm končí.

Ve čtvrtek po neděli Jubilate (2.5.) 1621 koupil Nykodém Mlynář za 300 kop gr. míš. hotově vyplacených grunt v Sedlištích od Anny, vdovy po knězi Tomáši Lybnerovi, faráři v Jimramově, ale už v pondělí po neděli Cantate (9.5.) 1621 jej prodal Janu Zezule. Z toho se dá odvodit, že Kašpar v tom čase zemřel a Nykodém se vrátil zpět do mlýna. Teprve ve středu po neděli Invocavit (4.3.) 1637 koupil Nykodém grunt v Sedlištích po Pavlu Pánkovi a od toho dne začal na sedlišťském mlýně hospodařit jeho nevlastní syn Jiřík.

Podíly starých dědiců a vrchnosti již byly vyplaceny, takže novými podílníky se stali členové rodiny – mlynářka Alžběta, její druhý manžel Nykodém a potomci Matěje mlynáře Jiřík, Jan, Pavel, Václav a Zuzana. Každému mělo připadnout 128 kop 20 gr. míš.. Splácení bylo určeno následovně: Alžběta mateř každý rok po 10 zl. až do vyjití jejího dílu bráti má a druhých 10 zl. z těchto nápadníkův pořád po sobě jeden každý přijímati budou. Po vyjití spravedlnosti mateřiny tyto nápadníci každý rok po 10 zl. dva spolu do vyjití jich dílů peníze gruntovní bráti budou.

Jiřík mlynářskou čepici dlouho nenosil. Krajem neustále procházeli a po chalupách “ložírovali” vojáci. Vlastní nebo cizí, pořád voják se šavlí a puškou, kterou neváhá použít. Když ve dnech 16.-18. června 1643 táhla císařská armáda k Olomouci, pobrala v Sedlištích šatstva a nábytku za 175 zl., 4 koně za 51 zl., 34 kusů hovězího dobytka za 272 zl., 21 kusů ovcí za 21 zl. a zničila všechno obilí na polích. Za čas, v půli října 1645, zas táhla krajem od Bystřice k Poličce Torstensonova armáda. Kdo ví, jestli se Jiřík vzepřel proti drancování nebo zda podlehl nějaké nemoci. Ať tak či onak, neuplynulo ani deset let od doby, kdy převzal sedlišťský mlýn a už jej zakopávali na jimramovském hřbitově. Zůstala po něm jediná, nedospělá dcera Anna.

Ovdovělá Dorota přivedla r. 1646 do mlýna nového hospodáře. Ovšem dříve, než se Jakub Haužvrle, “poctivého řemesla mlynářského” stal majitelem podle práva, pohřbili i jeho. Dorota už nového muže nehledala.

Od švagrové koupil sedlišťský mlýn v úterý o sv. Jiljí (1.9.) 1648 Václav, bratr Dorotina prvního manžela Jiříka [10]. Obci poličské měl uhradit “zákupnýho 4 kopy ve dva termíny do roka pořád zběhlého. První termín při sv. Jiří 2 kopy odvésti (dány) a při sv. Bartoloměji budoucího 1649 druhý 2 kopy dodati má. Za ostatních 5 kop zákupnýho proti práci jeho při stavení a vyzdvižení pohořelého mlejna obecního Kocourkovského ve vsi Sádku se jemu kvitirují.” Je možné, že Václav měl před požárem sádecký Kocourkovský mlýn v nájmu. Naznačuje to zápis z jednání poličské městské rady ze 14. června 1649 “o koupení a vydělání dvou koží hovězích z dobytka od dýmu nadechnutého při shoření mlejna Kocourkovského..atd.”: …že jest Václav Suchánek, když takové kůže od Václava Mlynáře Sedlistského kupoval, aby z umrlých krav byly, žádné vědomosti o tom neměl (a týž mlynář jemu též o tom neoznámil)…, jiné spolubratry cechovní, kteříž od Václava Mlynáře pobídnuti byli, že předkoupil…”

Všichni Matějovi synové zůstali v Sedlištích, jen Jan vyrazil kamsi do světa. Před rokem 1650 zemřel a ovdovělá Mariana se 29. ledna 1651 znovu provdala za Ondřeje Fixu. Na její žádost provedli úředníci vypořádání podílu ze sedlišťského mlýna po zemřelém manželovi. Jí a každému z pěti pozůstalých dětí (Tomášovi, Zuzaně, Alžbětě, Janovi a Matějovi) připadlo 21 kop 3 gr. 2 d..

Mlynáři Václavovi a jeho následovníkům přibyla od roku 1654 nová povinnost, neboť “…stalo se jisté snešení … v domě radním při řízení soudu s poddanými, aby týž mlynář byl povinen každého roku k obecní potřebě 20 klád na prkna bez ouplatku místo jiných robot zřezati, což k sobě přijal a bez odpornosti, když se mu takové klády k mlejnu svezou, vykonati připověděl.”

S Václavova manželství s blíže neurčenou Maruší je známo pět dětí: Veronika+ př. 1677, Jan později žijící v Sádku, Marie prov. Slezáková, Václav + 1662 a Anna provd. Bervidová.

Mlynář stárl, přihlásily se nemoci a práce už mu nešla, jak za mlada. Roku 1656 nevyplatil žádné podíly. Věděl, že o moc lepší to už nebude, takže nezbylo, než jít s prosíkem na kancelář. Dne 5. prosince 1657 “na pokornou žádost Václava Sedlišťského Mlynáře pro nedostatek zdraví a mnohé těžkosti jeho z placení mlejna tohoto na spravedlnost nápadníkův … každoročně 2 kopy se leví.” Vrchnostenská úleva přišla pozdě. Václav zemřel 3. ledna 1658. V minulosti se vdova pokaždé znovu provdala a hospodářství připadlo dalšímu manželovi. Tentokrát ne. Snad se Maruši v Sedlištích nelíbilo, možná byla mlynářova (či vrchnostenská) vůle jiná.

Ať tak či tak, 17. července 1658 se novým držitelem sedlišťského mlýna stal Tomáš Sedlištský, syn po Václavově bratru Janovi. V matrikách a listinách bývá nazýván různými příjmími: “Mlynář”, “Sádecký” nebo “Sedliský”. Nedospělí potomci zemřelého mlynáře Veronika, Jan, Marie, Václav a Anna však nebyli na svých právech nijak zkráceni. Kupní smlouva obsahuje dodatek: “pokudž by který sirotek po Václavovi Mlynáři Sedliským zůstalý k vejrostu svému přišel a ten mlejn když zase na prodaj byl, tehdy mají ty sirotci z toho kmene pošlí přede všemi jinými přední kupci tohoto mlejna býti. Kdyby pak žádný z nich jeho koupiti nechtěl, tehdy teprvý má jiným prodán býti.”

Ke mlýnu náležely při prodeji kromě obilí “2 klisny, vůz kovaný, váhy kovaný, rádlo s kolečky s železím, druhý rádlo s náradníkem, brány s hřebíky železnými, řetěz, drhlen, kladní sekery, řezačka s kosou, kosa na trávu aj. potřeby k mlejnu a pile náležející. Dobytka: 2 krávy, 2 kusy jalovýho, stará koza, stará svině s 2 ročními prasaty, 9 slepic, stará husa s kohoutem a 2 letošní housata”. Za to vyplatil mlynář Václavově rodině v několika splátkách 79 kop. Z již zmiňovaného obilí měl Tomáš dát odstupující vdově Maruši: z “obilí ozimnýho po 31 měřici polovici, ovsa po 25 měřici třetí snop, hrachu zrna co pán Bůh požehnati ráčí polovici, semena lněnýho po 5 věrteli setého co se koliv urodí polovici, ječmene co ho koliv zhromážditi moci bude též polovici. Viky, když by se mlátila, z ní zrna sobě vymiňuje třetí díl.”

Tomáš se asi krátce po převzetí mlýna také oženil. Jeho první manželkou se stala blíže neurčená Mariana, s níž měl jedenáct dětí: Alžbětu + 1663, Václava + 1662, Matěje + 1706, Jakuba + 1666, Pavla, Jana, Jiříka, Annu + 1671, Václava, Tomáše, Zuzanu + 1678 a Marka + 1678. Mariana zemřela 29. dubna 1678 a 16. listopadu 1679 se mlynář oženil podruhé. Kateřina roz. Jeremiášová mu porodila dalších šest dětí: Filipa, Josefa + 1688, Johanu, Daniela, Pavla + 1711 a Kateřinu. Ze sedmnácti Václavových potomků minimálně devět zemřelo v dětství.

Tomáš dlouhá léta (1659-1665) žádné purkrechtní peníze “pro obtížnosti vojenský” nevyplácel vůbec nebo se zpožděním. Stejně tak špatně si vedl v placením podílů i později. Zřejmě pro tyto nedobré zkušenosti většina podílníků své nároky z mlýna za nižší částku hotově vyplacenou prodala buď přímo mlynáři, nebo záduší či obci poličské.

17. dubna 1684 koupil Tomáš Sedlištský od Filipa, hraběte z Kolovrat zátočinu, která “mezi k panství jimramovskému patřícími lukami a jeho svůj tok měla a tudy obojí straně škoda od vody, když se třeba vyvodnila, se činila, … že by Tomáše Mlynáře jeho kout při tý zátočině ani za dvě léta trvati nemohl, k jeho ponížené žádosti tak milostivě jsem se naklonil a tomu Tomášovi i potomkům jeho takovou zátočinu k dědičnosti za 24 zlatých rýnských peněz v hotovosti odvedených zanechal…” [12]. Dá se soudit, že Tomáš potom provedl jakousi úpravu na vodním toku tak, aby se dále nerozléval.

Tomáš zemřel 5. dubna 1691. Žádný potomek předešlého mlynáře Václava se o mlýn nepřihlásil. V prosinci téhož roku jej proto koupil nejstarší z Tomášových synů Matěj Sedlištský. Místo závdavku “bude povinen vejminky všechny dle kšaftu jiným nápadníkům vykrývati. Zákupnýho v hotovosti složil 6 zl., ostatek se mu pasírovalo. Platiti mlejn bude komu náležité jest po 20 zl. při držených soudech.”

Měsíc nato se Matěj oženil s Alžbětou Šrámkovou, měšťanskou dcerou z Poličky. Už před sňatkem písař do kupní smlouvy na mlýn poznamenal: “Co se budoucí jeho manželky Alžběty, dcery vlastní Jiříka Šrámka, souseda zdejšího dotýče, ta při svým svobodství do smrti se pozůstavuje, děti však jejich pošlý, poddanosti obci zdejší zavázáni budou.” Alžběta tedy zůstala svobodnicí, všichni ostatní v rodině pak náleželi mezi poličské poddané.

22. dubna 1692 se dědicové v přítomnosti konšelů Stanislava Jana Felixe a Jana Kašparů a poručníků nedospělých dětí “přátelsky narovnali” o pozůstalost po předchozím mlynáři Tomášovi. Kromě jmenovitého dělení majetku se ve vyrovnání píše: “Chalupu a neb výměnek vdově do sv. Bartoloměje hospodář vystavěti jměl, vdova se však prohlásila, že ještě strpení jmíti bude, jen aby na zimu tam se dostati mohla.”. Z toho vyplývá, že roku 1692 byla při sedlišťském mlýně podle všech indicií přistavěna výměnečná chaloupka. Poněkud hůře už vdova dopadla, když “o nějaký kousek louky pro oužinek žádala”. “Matěj hospodář k tomu přistoupiti nechtěl, zůstáno na tom, jak se k němu dáleji macecha chovati bude, že sobě to v moci zanechává.” Zároveň bylo určeno, že “u Matěje hospodáře Jan bratr za pacholka, Tomáš za tovaryše a Filip za pastevce zůstávati mají a on jim mzdu náležitou a vychování dáti má.”

Ani Matějovi se hospodaření ve mlýně asi příliš nedařilo, protože téměř žádné podíly nevyplácel. Našli se další dědicové, kteří mu raději své podíly prodali za menší, hned proplacenou částku.

V manželství Matěje a Alžběty se narodilo osm dětí (Kateřina + 1703, Anna + 1695, Alžběta, Jiří, Václav +, Michal + 1702, Václav + 1706, Kateřina + 1706). Většina z nich zemřela. Dne 2. listopadu 1705 se se světem rozžehnala i mlynářka. Za tři měsíce se Tomáš znovu oženil s Marií Terezií Schulzovou, s níž měl jen jediného syna jménem František Antonín (* 20.11.1706, + 1709). Dříve, než přišel hoch na svět, sedlišťský mlynář 16. října 1706 zemřel.

Uplynuly tři měsíce a novým držitelem živnosti se 10.01.1707 stal z rozhodnutí vrchnosti Matějův bratr Jiřík Sedlištský. Od roku 1698 byl ženatý s Alžbětou Honcovou a žili až dosud v Oldříši.

Do vybavení hospodářství kromě obilí a slámy náležel 8letý valach, 17tiletá klisna, kovaný vůz s váhami a žebřinami, rádlo s kolečky a váhami, dvoje brány s železnými hřebíky, železný řetěz, železný sochor k mlýnu, železný drhlen, 6 krav, z plevného dobytka 1 plemenice, kladní sekery, 12 slepic, kohout, ťopka, 6 strychů mlýnské míry sutého žita, 1 měřice lněného semena, stará spížní truhla, koutnice ve světnici, 2 železné kamnovce, řetězy potřebné k dvojímu mlýnskému složení, “nasejpky, co se jich vynachází”, lubový věrtel, 1 mlýnské pytlíky, kleště, kterými se kámen podpírá, 2 řemenný kšíry, 2 chomouty s pohřebníky, 2 “vohlavě řemenný” s železnými hřebíky.

Mlynář u sebe nechal bratrova syna z prvního manželství. “Jiřík, syn po neb. Matějovi Sedlistským při mlejně u Jiříka, strejce svýho do vejrostu, pokud by sobě kus chleba zasluhovati nemohl, zůstati má, kteréhož liternímu umění dáti cvičiti a dle své možnosti ošacovati se zamlouvá. Když by však něco zasluhovati mohl a on jeho déle při sobě míti chtěl, jemu za práci, co by zasluhoval, plátce býti má.” O pozůstalou Matějovu dceru se postaral s mlynářovou pomocí poručník: “Alžbětu, dceru pan Karel Pečený, konšel radní jakožto poručník od práva zřízený, na svou starost přijímá a jí hospodář semena lněnýho každoročně po 1 čtvrtci do provdání seti bude a do dvou let po 2 korcích žita pro lepší vyživení jí vydati se zamlouvá.”

Tím mlynářovy povinnosti vůči blízkým příbuzným nekončily. Každý ze svobodných sourozenců, dětí Tomáše Sedlištského, tzn. Václav, Tomáš, Filip, Daniel, Pavel, Josef a Kateřina i děti po Matějovi: Alžběta, Jiřík a František Antonín měli “pokudž by toho potřebovali, k vejpravě” dostat z mlýna 2 korce žita.

Jeden z nich však o dědictví přišel. Zápis v gruntovní knize vysvětluje proč. “Anno 1709 dne 26. junii za povinnosti purgkmisterské pana Jana Nespěšnýho, tak jakž Václav, syn po Tomášovi Sedlištským, dopustíce se s Verunou, dcerou Martina Hamana ze vsi Voldříše, poddanou zdejší ve mlejně kamenským u Josefa Sedlištského sloužící, skutku smilného, z panství jest odešel, pro kterýžto skutek spáchaný spravedlnost, co tak koliv jemu dopláceti přichází pravého dílu, jako i pro rata vedle jiných dědičův po Danielovi, bratru jeho po létu 1705, totiž 60 kop 13 gr. 1/11 g. jakožto zběhlý k obci městské se připisuje.” Mlynářův bratr tedy zmizel kdesi ve světě a jeho další osudy nejdou známé.

Zajímavým dokladem je rozdíl po zemřelém Matějovi Sedlišťském provedený 21. května 1708 ve prospěch pozůstalých dětí Jiříka, Alžběty a Františka Antonína (+ 1709). K podělení jim připadly kromě hotových peněz, obilí, hovězího dobytka, nářadí, ošacení, plátna nezpracovaných kozlečích a liščích kůží také knihy: Melantrichova bible, Modlitby in octavo (tj. v osmerkovém formátu), Rozmlouvání Vít s Václavem a Jesus Sirah, dvě postily “s vírou katolickou nesrovnalý” a pamětní peníze: “půl tolaru s ouškem, dudek s ouškem, španělskej půl tolaru s ouškem, plecháč s ouškem a jeden peníz okolo půl zlatých s ouškem”.

Zápis obsahuje i složitou posloupnost dědictví mlýna pro případ nenadálé majitelovy smrti. Jak budoucnost ukázala, na rozdíl od dřívějších majitelů, hospodařil Jiřík na sedlišťském mlýně dlouho a dobře. Podílníci dostávali své peníze pravidelně. Jen roku 1726 Jiříkovi vrchnost placení pro neúrodu prominula.

V říjnu 1723 zemřela první manželka Alžběta, jež porodila jedenáct dětí – devět dcer (dospělosti se dožily Alžběta, Kateřina, Anna, Terezie a snad i Johana a dva syny (Václav +? a Josef – budoucí sedlišťský mlynář).

15. ledna 1726 se Jiřík oženil podruhé. Manželka Marina roz. Votřelová přivedla na svět jediného syna pojmenovaného po otci Jiřík.

Poličský magistrát 29. července 1746 rozhodl, že “mlynář ve vsi Sedlištích od semletí sladu bez fůry” dostane 30 kr., s fůrou však, když jej sobě zaveze a zase nákladníkovi (tj. poličskému právovárečnému měšťanovi) přiveze 1 zl.r. 30 kr…. od obilí ale 1 korce semletí a sem a tam zavežení mimo obyčejného měřičného a pacholka spropitného 3 kr. jemu dáti se jest uznalo.”

V šedesáti sedmi letech přepustil sedlišťský mlynář mlýn “s vší rolí a louční případností” synovi. Josef Sedlistský začal hospodařit 9. dubna 1736. Zemřel 29. ledna 1752.

Po Jiříkově smrti celý mlýn s maštalemi, stodolou a veškerým dobytkem shořel. Vyvstávají otázky. Kdy vypukl požár? Postihl i ostatní stavení ve vsi? Jak to, že se nic, ba ani dobytek, nepodařilo zachránit? Vypadá to, jako by v té chvíli široko daleko nikdo nebyl…

22. dubna 1752 spáleniště koupil František Češka, syn sádeckého rychtáře, který patřil do blízké přízně. Jeho matka Alžběta byla dcerou bývalého sedlišťského mlynáře Matěje a neteří zemřelého Jiříka. František se nestal jen novým majitelem mlýna, ale i manželem ovdovělé mlynářky. Už v kupní smlouvě se píše, že “nakloníce srdce své k pozůstalé vdově Mařeně … ji sobě k stavu svatého manželstva zasnoubil.” Dne 4. září 1752 se s ní i oženil.

Čekala jej nejen perná práce, ale i slušná odměna. Musel “mlejn s vším k němu přináležejícím, maštale, stodolu z gruntu dost velkým nákladem vystavěti, dobytkem a jinými domácími a hospodářskými potřebnostmi … obstarati a zaopatřiti… Z příčiny té taky on ujímající na takovým mlejně do své smrti hospodařiti” může. “Tejkaje se tu taky dalšího po nebožtíkovi předku pozůstalých sirotkův [[Sedliský-311|Josefa]Josefa, Matěje a Mařeny zaopatření, takové on Franc Češka za vlastní a k svému možnému i na řemeslo zaopatření a vyživení přijímá a jednomu každému z nich na vejpravu ku pomoci po 100 zl. rýnských dáti se zavazuje a po 2 kravách dojných vydati přislibuje, k tomu také synu Josefovi, a kdyby ten umříti nebo k zaopatření přijíti měl, Matějovi chalupu vejměnečnou, role na zimu pro žita pod 3 věrtele, do Rožniska co seti bude chtíti, na jaro ječmen pod 1 věrtel, pro zelí 2 záhony, … kousek pro oužinek a kousek louky v okliku u mlejna, louku na seno … k uživení podstoupiti. Takový vejměnek zdělávati, oupravu vyvážeti, obilí do stodoly svážeti, 2 krávy při svém dobytku pásti, 1 věrtel mouky ze mlejna měsíčně dávati povinen býti má…” Ačkoliv na sebe vzal velkou finanční zátěž, vyplácel mlynář odpočátku podílníkům vše, co jim náleželo.

Dne 27. června 1769 sepsal mlynář František Češka předběžnou smlouvu o budoucím postoupení živnosti. “Že týž mlejn s vším potřebným po vyhoření z gruntu vystavěl” jeho hodnota vzrostla na 975 kop gr. míš.. Podle předchozí smlouvy se měl stát novým mlynářem Josef Sedlistský. Ale protože “jemu … nynější jeho nastávající manželka z panství jimramovského sem zhoštěná Mařena rozená Fajmonova, jakožto svému manželi přes 900 zl. r. hotových peněz mimo nabytku a dobytka přinesla a odvedla, protož ona podle toho … nyní nastávajícího manžela téhož mlejna a roli od dnešního dne zároveň plnomocnou hospodyní a dědičkou spolu s dítkami svými, pokudž by které byly beze vší překážky bejti a slouti.” Konečnou smlouvu sepsali 8. července 1769 a František Češka v ní uvedl, že budoucím manželům předá mlýn se vším příslušenstvím téhož roku o sv. Václavu (28.9.). Josef Sedlištský nevlastnímu otci vyplatil hotově 700 zlatých rýnských.

Z manželství Josefa a Marie Magdaleny vzešlo pět dětí: Kateřina + 1772, Josef, Václav, František + 1782 a Anna.

25. ledna 1805 koupil mlýn v Sedlištích od otce starší ze dvou synů Josef Sedliský. Z kupní ceny 4.000 zl.r. měla připadnout polovina rodičům a druhá bratru Václavovi. Anna už byla v té době provdaná za Filipa Češku v Sádku. Svůj podíl si asi odnesla dříve jako věno.

K hospodářství náleželo 36 jiter 325 čtv. sáhů polí, 12 jiter 1070 luk a pastvin a 7 jiter 368 čtv. sáhů lesů, celkem 46 jiter 163 čtv. sáhů pozemků. Prodej gruntu však byl více méně úřední záležitostí, protože “rodiče do vůle neb libosti (mohou) hospodařiti, při upuštění ale následující výměnek vyjímají: od mlejnu žita 12 mír rakouských a z role 12 měřic žita, 2 míry pšenice, 1 hrachu, 6 ječmena, 10 ovsa, 80 kloubů lnu prostřední sorty, 4 mázy oleje lněnýho, zelí, jablek a řepy co potřebovati budou, též vychování a vykrmení na ujímajícího píci 2 krav dojných, 2 frišlat po 60 librách a 2 ovcí, z kterých rodičové užitek bráti mají, posledně zaopatření světlem a teplem, k kterému cíli oni kdyby ve velkej světnici bydleti se jim nelíbilo, také malou sekničku k jejich bydlení až do obouch zemření sobě vyjímají.”

Josefa jistě nenapadlo, jak brzo se stane skutečným hospodářem. 3. dubna 1805 byla ve Švarcavě (tj. v řece Svratce) nalezena utopaná 32tiletá Anna Pucharová. Neskončila život dobrovolně, zabil ji Josefův bratr Václav. V matričním zápise se o jejím úmrtí píše: Ta Anna vždy sice byla počestného chování, jak celá obec sedlištská svědomitě naznala, skrze ale násilu učiněnou od Václava, syna Josefa Sedliského, mlynáře v Sedlištích N. 2 obtěžkána byla. Ta Anna, když odpoledne v tom mlejně voves šrotovala, násilníkovi svému Václavu oznámila, že by od něho obtěžkána byla, následovně s ním chtěla se domlouvati, co by s ní a s budoucíma dětma dvouma (které v životu po smrti oba chlapečkové nalezené byli při komisi) dělati měl. Václav ale Sedliský obšteloval ten den 3. aprilis domluvu mezi sebou a Annou v 9 hodin večer. Odešla ubohá Anna dne 3. aprilis na večer v 9 hodin z domu a více domů se nevrátila, neboť 4. aprilis nalezena jest byla utopena blízko louky od Sedlišť do Jimramova …Tak zdání lehké bylo proto, že ten Václav zuřivého a nákeřnického života byl, každému smrtí vyhrožujíce. Ten Václav hned do Poličky běhal a magistrátním osobám peníze … za prezenty dával, kteří místo zastání a neb vymlouvání jej jali, s komisí drželi, Václava se dotazujíce, proč by jim ty peníze dával?, hned do šatlavy jej vsadili, examen drželi: zdaliž by byl tu Annu Pucharovu zabil a do vody hodil. On ale Václav na nic se přiznati nechtěl a důvody tuze veliké byly, který jej vražedlníkem býti dokazovaly, protož do Chrudimě dne 22. aprilis k hrdelnímu právu dovežený byl, kdežto asi osmý den se beze vší rány a bití přiznal, že dne 3. aprilis v pazderni Josefa Hejtmánka, sedláka ze Sedlišť ji kořalkou trochu opil, pak ji pěstí dal za ucho levé a tak ji omráčil. Nato že již vzal na ramena a nesl a vhodil ji do řeky Švarcavy, kde voda ode mlejna s řekou se spojuje, kdežto by největší hloubka byla. Ta Anna přijdouce k sobě prosila pro boha, aby ji neusmrcoval, až by plod křtu svatého došel, on ale přece ji do vody hodil, a když se brodila, aby se z vody byla dostala, … tenkrate nakeřník … ji za vlasy popadl, … hlavu do řeky strčil až ji utopil. Otec toho Václava Sedliského, Josef Sedliský, když za synem jeti musel do Chrudimě k právu hrdelnímu, tenkráte v kotlině běliska svého sám se oběsil a pochovaný byl na svej louce ve Volšince blíž splavu pod Žákovinou. Václav ale oučet jest dostal, aby na … dne 12. augusti v Chrudimi oběšený byl, zatím ale on dne 5. augusti šátek přivázaje na mříž arestu svého, na něm se sám oběsil a dne 6. augusti tělo jeho mrtvé … vykázené bylo k šibenici a tam bylo pochováno.”

Čtení dlouhé a nehezké, místy je i pár obzvlášť krutých scén vynecháno, ale je dokladem činu mlynářova bratra Václava, jenž měl za následek nejen jeho smrt, ale vedl i ke ztrátě dalších čtyř životů, včetně vrahova otce Josefa. Tak rychlý konec svého hospodaření v sedlišťském mlýně, když v lednu 1805 podepisoval smlouvu o nástupnictví staršího syna, jistě nečekal.

Mlynářka Magdalena zemřela o pár měsíců později, 24. března 1806. Od té chvíle byl Josef Sedliský opravdu plnoprávným majitelem. S neblahou pověstí, jakou mlýn kvůli Václavovi získal, hledal asi novou hospodyni těžko, ale 4. listopadu 1806 se přece jen oženil. Jeho vyvolenou se stala Anna Tobiášová ze Sedliště 10. Narodily se jim čtyři děti: Viktorie, Filipina, Marie Anna a potom přišel na svět dědic – syn Josef. Otec ho však řemeslu nenaučil. Zemřel na tyfus 6. února 1814.

Mlýn nemohl dlouho zůstal bez hospodáře, a tak se ovdovělá Anna 16. srpna 1814 znovu provdala. Sedlištský mlýn převzal do dospělosti syna Josefa její druhý manžel František Tálský. Stal se otcem dvou synů – Františka a Jana Antonína.

Nevlastní syn Josef Sedliský podepsal smlouvu o převzetí sedlišťského mlýna 29. prosince 1828, ale jak bývalo zvykem, rodiče zřejmě chtěli hospodařit do smrti nebo do chvíle, kdy se sami rozhodnou odejít na výměnek. Ta doba nadešla patrně až za jedenáct let, protože teprve 3. září 1839 uzavřel Josef Sedliský svatební smlouvu s Josefou, pozůstalou dcerou po Antonínu Bártovi z Moravské Třebové a následně se s ní oženil. Narodilo se jim pět dětí. Umíraly jedno za druhým. 6. listopadu 1850 zemřel na choleru i Josef, poslední sedlišťský mlynář z rodu Sedliských. V tutéž dobu vydechla naposled jeho dcera Emílie a po několika dnech i syn Alois.

Sedlišťský mlýn pak koupil Móric Hněvkovský, který je v pamětní knize uváděn v letech 1864–1866 jako sedlišťský starosta. Ani on se dlouhého života nedočkal. Zemřel ve třiceti letech 3. května 1868 v Sedlištích 2 na horečku.

Další historie sedlišťského mlýna čeká na doplnění.

Je jisté, že když jen vlastnil Albín Kadlec, vznikl ve mlýnici požár a mlýn 6. července 1906 vyhořel. Nebyl už nikdy obnoven a na jeho místě vyrostla tkalcovna.

Sedlišťský mlýn (42) – císařské povinné otisky stabilního katastru

Poznámka:

Roku 1552 stálo v Sedlištích 15 gruntů, z toho jedna rychta a mlýn. Dále byla ve vsi výsadní krčma. R. 1757 v tereziánském katastru je uvedeno 16 hospodářů, 1 krejčí, 1 kovář, mlýn o 2 kolech s 3 stoupami a pilou na stálé vodě a 1 dům bez pozemků. Jako další způsoby obživy uvedeno dobytkářství, přadláctví, komerční možnosti a formanství.

Odvozené předpoklady:

Bereme-li za základní jednotku 1 lán = 18,4 ha (zavedeno Karlem IV.), pak 1 prut = 1,53 ha a 1 čtvrť = 0,38 ha a byla–li celková rozloha rolí v Sedlištích 2 lány 11 prutů a 1 čtvrť, pak to činilo 54,01 ha. Výpočet : (18,4 ha x 2 = 36,8 ha) + (1,53 ha x 11 = 16,83 ha) + (0,38 x 1 = 0,38 ha) = 36,8 + 16,83 + 0,38 = 54,01 ha) S největší pravděpodobností se využívalo trojhonné hospodaření, využívaly se tedy dvě třetiny (36 ha) orných pozemků a 1 třetina (18 ha) ležela ladem.

Zdroje:
Okresní archiv Litomyšl, Archiv města Poličky, kn.č. 342, 239, 246, 283, 284, 237, 234b
Sedliště – historie obce [14]
Pamětní kniha obce Sedliště
matriky farností Jimramov a Polička
Sedliště – mapa stabilního katastru 1839 [15]
Old Maps Online [16]