Předmluva, v níž se dozvíte, jak to všechno začalo

Někdo má to štěstí, že mu po předcích zůstanou fotografie, dokumenty a někdy dokonce i rodinná kronika. Můj tatínek však zemřel, když jsem byla ještě docela malá, a jak to bývá, kontakty s jeho rodinou pak už nebyly příliš časté. Přesto mi však zůstala vzpomínka z prázdnin u babičky v Sádku, kde jsem po již zemřelém dědečkovi prohlížela množství knih, poznámek, dopisů, not ….

Vždycky jsem měla pocit, že to byl člověk, jehož sny a touhy daleko překračovaly prostředí, v němž žil. Tím mi byl neobyčejně blízký a už jako dospělá jsem o něm chtěla zjistit více. Jenomže mezitím se babič­ka odstěhovala ke své dceři, spousta věcí se vyhodila, několik let nato vyhořela i její bývalá chalupa, a pak zemřela i babička. Takže jediné, co jsem na začátku zpracování rodové historie měla, byla ta dávná vzpomínka z dětství.

V začátcích mi hodně pomohla teta, paní Jiřina Bednářová roz. Sedliská, která přispěla nejen informacemi, vzpomínkami, dochovanými fotografiemi a základními daty; určitá data o své matce Marii Sedliské, provd. Neumeisterové mi zaslal pan Josef Neumeister z Oldříše. Oběma bych zde chtěla za jejich pomoc a pod­poru poděkovat.

O rodopisné práci jsem vůbec nevěděla nic. Nejdříve jsem se snažila získat nějaké informace z regionální literatury. Pamatovala jsem si, že rod Sedliských má něco společného s Josefem Václavem Michlem – Drašarem, a tak byl prvním, dodnes hluboce váženým zdrojem román Terezy Novákové „Drašar“. Dnes, když o svém rodě již vím více, fascinuje mě s jakou historickou přesností a podrobnostmi Tereza Nováko­vá pracovala. Např. v tomto místě :

„Jenomej nepovídejte, pantáto,“ usmál se Dvořák. „Češkovy na rychtě sádecký znáte, – byla tam jedna Sedlická hospodyněj, eště před tolerančním patentem, blahý paměti. Polickej pan děkan Nepaur dyž se zdržoval na svým dvoře ve Voldříši, částějc do statků a chalup chodíval a jedenkráte tejle Češkovej, po rodu Sedlickej, knížečku zapovězenou, Jesus Sirah, sám do ohně uvrhnul. Počítám, že celej rod Sedlickej potajmu se znal k pravej víře předků.“

 Podařilo se mi objevit, že již na samém začátku 18. stol. byla kniha „Jesus Sirah“ v majetku rodu.

V této době bylo snad nejkrásnější to velké nadšení nad každým nově objeveným novým členem rodu a vytvářením možných vzájemných vazeb….

Pak přišly na řadu „Dějiny města Poličky“ J. Růžičky aj. Krušiny ( 1968 ). Tam je zmínka o rukopisné kroni­ce poličského měšťana  Jana Sedliského z poč. 19. stol., dnes uložené v SOA Litomyšl. Její kopii jsem si vyprosila jako dárek k narozeninám. Těch cca 150 stran zpočátku naprosto nečitelného písma pro mne bylo m.j. i skvělou učebnicí čtení starých textů.

Mezi tím přišly další a další knihy, v nichž jsem postupně získávala představu o tom, jak pracovat dál.

A konečně jsem se roku 1990 vydala do archivu v Zámrsku. Dodnes vzpomínám na ten neuvěřitelný zmatek jež jsem měla v hlavě po první návštěvě. Postupně se mi podařilo přijít na to, že matriky se dělí podle narození, oddavek a úmrtí, že existují indexy atd. Pak jsem se stala v archivech více než častým hostem… V matrikách uložených v SOA Zámrsk a ostatních dokumentech shromážděných v okresním archivu v Litomyšli jsem vyhledala jména a životopisná data předků, zejména v hlavní linii rodu. Nyní práce pokra­čuje dalším pátráním o jejich životě v dokumentech a doplněním osob vedlejších linií rodu od nejstarších známých předků k současnosti.

Před lety, když jsem se zpracováním rodové historie začínala, domnívala jsem se, že ji dokončím před rokem 2000 a bude to můj malý dárek ostatním příbuzným. Ovšem ukázalo se, že možnosti jsou natolik široké, že se z pát­rání po historii rodu stalo koníčkem na celý život.